Vítejte na stránkách Sophie'sNatureArt!

(Poznámka: Tento příspěvek také znovu přerušuje můj výklad. .

Dobrý den, milí čtenáři,

Rád bych vám dnes představil jeden velmi osobní projekt. Dlouho jsem na něj myslel. Strávil jsem nad ním mnoho hodin práce a znovu a znovu jsem ho revidoval. Dokonce i teď ho stále dolaďuji. Ale myslím, že je stále čas vám obrázek představit. Začněme však od začátku.

Jak to všechno začalo

Příběh tohoto snímku začal téměř přesně před třemi lety. Bylo to v říjnu 2021, a jak už jsem čas od času ve svých příspěvcích informoval, roky 2020 a 2021 pro mě nebyly zrovna jednoduché. Měla jsem obrovské problémy se štítnou žlázou. Pak přišla pandemie koronaviru. V té době jsem ještě žil v krásném Horním Bavorsku. Ale moje zdravotní problémy a koronavirová opatření způsobily, že jsem se cítil osamělý. Chtěla jsem mít někoho po svém boku. Ve svém hlubokém trápení jsem prosila Boha o pomoc. Někdy Bůh vyslyší naše modlitby jen proto, že o to naléhavě prosíme, a ne nutně proto, že je to podle jeho plánu. Tak tomu bylo i v tomto případě. Moje modlitba byla vyslyšena. Setkala jsem se s věřícím mladým mužem. Bůh nám daroval tři nádherné měsíce s mnoha velkými i malými zázraky. Bylo prostě neuvěřitelné, jak moc jsme byli obdarováni krásnými zážitky v přírodě. Zde je několik dojmů z invaze povětrnostních situací a zimních zázraků:

Brzy jsme si však uvědomili, že svou víru žijeme příliš odlišně. Museli jsme si přiznat, že společná budoucnost nemá smysl. A tak jsme se v prosinci 2021 opět rozešli. Bylo to pro mě neuvěřitelně těžké, i když jsem v duchu věděl, že je to tak nejlepší. Ale to nebylo všechno!
Od léta 2021 jsem vážně uvažoval o tom, že opustím Bavorsko a vrátím se do Lipska. Konečné rozhodnutí o přestěhování padlo v prosinci. S těžkým srdcem jsem svému šéfovi podal výpověď. O týden později byla schválena povinnost očkování proti koronaviru pro zdravotnické profese. Teď jsem měl problém. Můj nový šéf mě nemohl zaměstnat, pokud jsem nebyl očkovaný nebo jsem se neuzdravil. Nebyl jsem ani jedno, ani druhé. Očkování pro mě absolutně nepřicházelo v úvahu. Přemýšlela jsem o tom, čím bych se mohla živit, kdybych nesměla pracovat jako ergoterapeutka. V duchu už jsem se viděla, jak rozvážím pizzu nebo dělám nějakou jinou nekvalifikovanou práci.

Další otázka zněla: kde budu bydlet? Bez práce jsem si nemohl dovolit vlastní byt. Ani trh s bydlením v Lipsku nevypadal zrovna růžově.

Jako by to nestačilo, měl jsem obavy, zda budu moci své auto znovu podrobit technické prohlídce. Pořízení nového vozu by nebylo finančně možné.

Najednou jsem si uvědomil, že kdyby se všechno pokazilo, najednou bych o všechno přišel. Během měsíce se mi rozpadl sen o vlastní rodině, můj byt byl zrušen bez vyhlídky na nový, nemohl jsem nastoupit do nové práce a moje auto mě nechalo na holičkách. Pak přišly zdravotní problémy, které se projevovaly absolutním nedostatkem sil. Byl jsem na konci svých sil.

Neviděl jsem řešení všech svých problémů. Nejhorší byl rozbitý sen o vlastní rodině. Od dětství jsem nikdy nechtěla nic jiného než být manželkou a matkou. Ale byla jsem tam, bylo mi 31 let, bez manžela, bez práce, bez bytu a téměř bez auta. Moje hormonální situace situaci ještě více zdramatizovala.

Jim a Elisabeth Elliotovi

Krátce před Vánocemi jsem v Mnichově navštívil svého drahého a hluboce věřícího přítele. Doporučila mi přečíst si knihu "Posvátná svobodnost" od Leslie Ludy. Řekla jsem jí, že všechny zásady o vztazích už znám. Ve svých dvaceti letech jsem na toto téma přečetla mnoho knih, takže jsem o tom věděla všechno - alespoň teoreticky.

Tak jsem odjel na Vánoce domů k rodičům. Byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná a vyčerpaná. Mnoho hodin jsem strávila jen ležením na posteli nebo na pohovce, protože jsem nebyla schopná dělat téměř nic jiného.

V době pobožnosti mi však stále přicházela na mysl jedna myšlenka: Objednej si tu knihu, o které ti říkal tvůj přítel! Nemohl jsem se této myšlenky zbavit. Nakonec jsem si na internetu koupil knihu z druhé ruky. Po návratu do Bavorska jsem ji začal číst v novém roce. Chytlo mě to! Ano, principy pro mě nebyly nové, ale znal jsem je jen teoreticky. Nejvíce mě oslovil příběh Elisabeth a Jima Elliotových.

Oba se rozhodli pro život v absolutní oddanosti Bohu. Chtěli také nechat Boha, aby se ujal vedení při hledání toho pravého životního partnera. Když se ti dva setkali, cítili, že se navzájem přitahují. Jim však Alžbětě prozradil, že ačkoli k ní něco cítí, odevzdal to Bohu. Oba se rozhodli, že se budou modlit za Boží vedení. Modlili se, že pokud je Bůh chce mít spolu, povede je podle toho. Jak dlouho si myslíte, že se za sebe modlili?

Modlili se pět let! Teprve po pěti letech byly všechny dveře otevřené pro svatbu a společnou misijní službu.

Jak dlouho myslíte, že byli manželé? Jim a Elisabeth se vzali v říjnu 1953. 8. ledna 1956 byli Jim a další misionáři zavražděni indiány kmene Huaorani v Ekvádoru. Elisabeth zůstala s jejich malou dcerou. Manželství, za které se modlila pět let, skončilo po necelých dvou a půl letech. Manželé věděli, že šance, že se ještě někdy uvidí, není velká. Přesto Alžběta nechala svého manžela odejít. Věděla, že si ho nemůže nechat, protože nepatřil jí, ale Bohu. Odevzdala svého manžela i své city k němu nebeskému Otci. Tato důvěra ji a sestru jednoho ze zavražděných misionářů vedla k tomu, aby se vydaly za lidmi, kteří zabili jejich milované. Těmto lidem odpustily a žily mezi nimi. Výsledkem bylo, že celý kmen uvěřil.

Vzdát se všeho, abychom vyhráli vše

Tento příběh mě zasáhl do hloubi duše. Nejdřív jsem těžko chápala, proč čekali pět let, než se vzali. Místo dvou a půl let manželství jich klidně mohli mít sedm. Ale oba dali na první místo službu Bohu. Bůh je oba zavedl na různá místa, kde mu mohli sloužit. Teprve po pěti letech skončili jako misionáři ve stejné zemi.

Do paměti se mi vryl citát Jima Elliota. Měl obrátit můj život naruby a stát se mým novým mottem. Motto Jima Elliota znělo takto:

"Není blázen ten, kdo dává, co si nemůže ponechat, aby získal, co nemůže ztratit."

Německy: "Nejsi blázen, když dáš, co si nemůžeš nechat, abys získal, co nemůžeš ztratit."

O této větě musíte chvíli přemýšlet, ale dává smysl! Když se nad tím zamyslíte důkladněji, nemůžeme si v tomto životě nic nechat. Peníze, které jsme si našetřili, mohou ze dne na den zmizet rychleji, než si myslíte. Moje auto může být v důsledku nehody během okamžiku zdemolováno. Mohu velmi rychle přijít o práci nebo o domov. Smrt nám může náhle vzít našeho oblíbeného člověka. Mohu také velmi rychle přijít o zdraví.

Ať se snažíte sebevíc, tyhle věci si nemůžete nechat. A přesto na nich tak zoufale lpíme. Dlouhá léta jsem věřila, že skutečně šťastná mohu být jen tehdy, když budu mít partnera. Lpěla jsem na naději, že budu mít vlastní rodinu. Představa, že bych žila sama, pro mě byla nepředstavitelná. Ale když jsem četla tuto knihu, došlo mi, že Bůh mě žádá, abych tento sen položila na jeho oltář. Tato myšlenka mě šokovala až do morku kostí. Těžko to dokážu vyjádřit slovy. Měl jsem pocit, jako bych stál nad propastí. Byla tak hluboká a temná, že nebylo vidět na její konec. Kdybyste skočili, znamenalo by to jistou smrt. Přesně tak jsem se cítila, když mě Bůh jemně požádal, abych opustila svůj sen o manželství a rodině a odevzdala se Mu. Myslela jsem si, že to roztrhá mou duši na kusy. Začaly dny duchovních bojů. Měla jsem pocit, že zemřu, když se této touhy vzdám. Ale na druhou stranu jsem toužila po pokoji a tichu. Toho jsem nemohla dosáhnout, dokud jsem se za touto touhou hnala, protože jsem si uvědomila, že mě tato nenaplněná touha vnitřně sžírá.

Tato věta Jima Elliota se mi stále vracela na mysl. Nemohu přinutit muže svých snů, aby vstoupil do mého života. Nemá smysl se za ním honit, pokud to není Boží plán pro mě. Mohla bych se ho zoufale držet, ale věděla jsem, že mě dříve nebo později zlomí. Tak proč nedat to, co si stejně nemůžete nechat?

Po mnoha bojích a modlitbách v slzách přišlo vítězství! Odevzdala jsem Bohu svou nejhlubší touhu po vlastní rodině, po tom, aby mě miloval a chránil muž. Rozhodla jsem se skočit do temné propasti. Nevěděla jsem, co se se mnou stane. Opravdu jsem měla pocit, že zemřu. Byla to intenzivní duševní bolest. Neviděla jsem na dno propasti. Pevně jsem však věřil v milujícího Boha, který mě zachytí dřív, než dopadnu na smrtící dno. A on to udělal!

Když jsem se pomodlil, vrátil se mi do srdce hluboký pokoj. Věděl jsem, že mě Bůh nese. Nejenže jsem se zřekl své touhy po partnerovi a rodině, ale také jsem Bohu odevzdal svou pracovní a životní situaci a také své auto. Často slýcháte, že když Bohu odevzdáte svou touhu po partnerovi, Bůh vám krátce nato pošle do cesty toho pravého. To ale nebyl můj případ. Teď už jsou to téměř tři roky a já jsem stále svobodný - ale šťastný! Od té modlitby v lednu 2022 mohu s důvěrou hledět do budoucnosti. Nikdy jsem si nechtěla dělat velké plány do budoucna, protože jsem vždy počítala s tím, že můj vysněný muž se kdykoli objeví za rohem. Byla jsem připravená kvůli němu všeho nechat. Teď jsem si ale dokázala představit jedinou budoucnost - budoucnost s naplněným životem. To bylo dříve nepředstavitelné.

Nový začátek

Ve dnech, které následovaly po mé modlitbě odevzdání, začaly mé problémy mizet. Obdržel jsem dvě lékařská potvrzení, že nemusím být očkován proti koronaviru. Mohl jsem tedy nastoupit do nového zaměstnání v Lipsku. Moje auto bylo díky dobrému příteli opět způsobilé k provozu na pozemních komunikacích a získalo technický průkaz. Problém s bydlením byl také vyřešen, když jsem se rozhodl dočasně se přestěhovat zpět k rodičům. Byl to pro mě těžký krok, protože jsem si připadal jako selhání, když jsem se v jednatřiceti letech přestěhoval zpátky k rodičům. Bůh mi však v modlitbě neustále kladl tuto myšlenku na srdce, až jsem se nakonec vzdal své pýchy a souhlasil s touto myšlenkou. Vzdal jsem se tedy svého bytu v Bavorsku.

Když jsem se přestěhovala, vzdala jsem se v jistém smyslu všeho, co pro mě bylo předtím důležité. Z prostorného dvoupokojového bytu jsem se přestěhovala zpět do dětského pokoje.

Přestěhování do Lipska znamenalo začátek nové etapy mého života. Když se ohlédnu za posledními dvěma a půl lety, mohu bez nadsázky říci, že to byly nejšťastnější roky mého života. Nebyly však snadné. Krátce po návratu do starého domova jsem dostal nabídku pracovat jako biblický pracovník v minipracovním poměru. To vyřešilo mé finanční problémy a bylo odpovědí na modlitbu, za kterou jsem se dlouho modlil, totiž že budu smět sloužit Bohu. Tato práce je však náročnější, než jsem si kdy představoval. Několikrát jsem již narazil na hranice svých sil.

Ale požehnání, které z této práce získávám já sám, nemůže vyvážit nic na tomto světě. Žádný člověk, žádné peníze, žádný dům, žádné auto na tomto světě nemůže nabídnout takové naplnění, jaké dostávají ti, kdo pracují pro spásu lidí. Zvláště studium Bible společně s lidmi, kteří chtějí poznat Boha, je pro mě největším požehnáním. Díky studiu Bible jsem poznal Boha zcela novým způsobem a zamiloval si ho. Zároveň vidím, jak mění a osvobozuje lidi. Opravdu neexistuje nic, co by mohlo přinést větší štěstí a radost. Kdybych byl ženatý a měl vlastní rodinu, nemohl bych dělat službu, kterou teď smím.

Před třemi lety jsem před sebou viděl jen temnou, nezměrnou propast. Nyní vidím světlo, radost a úžasný charakter zářivého Boha.

Zejména v posledních týdnech a měsících mi Bůh pomohl vzdát se návyků, které mě dlouho držely v zajetí. Už je nepotřebuji k tomu, aby ve mně zaplnily díru, protože jsem našel něco mnohem lepšího.

Ano, stále chci mít po svém boku silného muže, se kterým bych mohla společně sloužit Bohu. Nadále se za to modlím. Uvědomuji si totiž, že Boží dílo naléhavě potřebuje skutečné muže. Ale vím, že můj milující Otec má vše ve svých rukou. On svou církev i mě bezpečně povede. Už nepotřebuji muže, abych byla šťastná nebo úplná. Mám Ježíše. A on se postará o zbytek.

Opravdu platí, že bychom měli klást Boží království na první místo a Bůh přidá všechno ostatní.

Proč tedy tak pevně lpíme na tom, co stejně nemůžeme udržet, když můžeme získat něco, co nikdy nemůžeme ztratit?

Obrázek

To vše jsem se snažil vtěsnat do tohoto obrázku. Obrázek odráží mé sny a přání. Můžete vidět různé věci a symboly přibité na kříž. Nahoře

 je ego, které chce vždy všechno určovat samo a nerado se podřizuje Bohu. To musí nejprve zemřít. Pak jsou tu všechny ostatní věci, jako peníze, láska, dům, auto, dokonce i můj sen o plavbě. Můžete také vidět několik věcí, proti kterým jsem dlouho bojoval. Žena na obrázku přikládá na kříž filmovou pásku. Na filmu jsem byl závislý mnoho let. Když jsem začal obraz malovat, stále jsem s tím bojoval. Mezitím mi však Bůh dal velké vítězství. S hudbou je to úplně stejné. Už nepotřebuji tyto věci, abych v sobě zaplnil vnitřní prázdnotu.

U paty kříže je pytel. V něm jsou další dva předměty. Prvním jsou hodiny. Znamenají čas. To je další oblast, kterou bych rád ovládal sám. Často mě totiž rozčiluje, když Bůh vede můj den jinak, než jsem si naplánoval. Dále je zde vidět čokoláda. Od dětství jsem čokoholik. Ani to se mi ještě nepodařilo zcela překonat a potřebuji další uzdravení v srdci. Ale i tam mě Bůh povede.

Všechny tyto věci znovu a znovu přináším před kříž a odevzdávám je Bohu. On rozhoduje o tom, komu patří mé srdce a mé pocity. Jemu patří mé peníze, můj domov, mé auto, můj čas a můj volný čas. Někdy je těžké tyto věci pustit, když je Boží vůle v rozporu s mou. Ale když s tím znovu zápasím, vzpomenu si na Elisabeth a Jima Elliotovi, kteří se vzdali všeho, dokonce i své velké lásky, aby získali lidi pro věčnost. Elisabeth tohoto rozhodnutí nikdy nelitovala. Stejně jako já jsem nikdy nelitoval toho svého.

Pro co žijete?

Existuje ještě jeden citát od mé oblíbené autorky Ellen Whiteové, který mě provází již mnoho let a jehož pravdivost mohu jen potvrdit:

"Skutečné štěstí lze nalézt pouze v životě ve službě."
V němčině: "Jen v životě ve službě lze nalézt skutečné štěstí."

To je pravda! Kdo žije pro sebe a své touhy, bude vždy nešťastný. Protože v nás je malá příšera, která nikdy nebude spokojená, ať už ji budete krmit sebevíc.

Pokud však důvěřujeme Bohu a stavíme službu jemu na první místo ve svém životě, vše ostatní se o nás postará samo. Nikdy bychom neměli zapomínat, komu sloužíme! Je to Bůh, pro kterého není nic nemožné. On stvořil veškerou moc a všechny zdroje vesmíru. Ty jsou nevyčerpatelné. Tento Bůh však není jen všemohoucí, je také nekonečnou láskou. Miluje tě tak moc, že se kvůli tobě všeho vzdal a nechal tě jít. Bůh chtěl získat i to, co nemůže ztratit. Vy jste to, co chce Bůh získat. Proto šel na kříž. Nebe, obdiv a láska andělů, vláda nad celým vesmírem pro něj neměly žádnou cenu, kdybys na věčnosti nebyl po jeho boku TY! Ježíš se toho všeho raději vzdal, než aby ztratil tebe.

Přeji si a modlím se, abychom vy i já dokázali tuto lásku ještě hlouběji pochopit a přijmout. Chce to hodně důvěry, abyste se vzdali svých vlastních přání a nechali Boha, aby se o ně postaral. Bůh však ví, že je pro nás těžké mu důvěřovat. On přesně ví, že si chceme udržet kontrolu nad vlastním životem. Proto nás trpělivě vede krok za krokem a pomáhá nám cvičit se v důvěře. Naším úkolem je dávat Boha vždy a ve všem na první místo - ať už jde o čas, peníze, srdeční záležitosti, práci nebo koníčky. Každý den, každou hodinu, každou minutu musíme toto rozhodnutí obnovovat.

Nevzdávejte se, pokud se vám zatím nedaří důvěřovat Božímu vedení a opouštět vlastní plány. Pokud v tom vytrváte, uvidíte další a další malé pokroky. Mnoho malých pokroků se pak promění ve větší vítězství. Taková je moje zkušenost a doufám, milí čtenáři, že je nebo bude i vaše!

Jaké věci ještě potřebujete přibít na kříž? Jak by vypadal váš obraz?

Bůh vám žehnej na vaší cestě absolutní oddanosti!

Pokud byste chtěli mít můj obrázek, podívejte se do sekce nternetovém obchodě nad nebo kontakt mě!