Vítejte na stránkách Sophie'sNatureArt!

Čím více se turista blíží k lesu strachu, tím je cesta temnější. Před vesnicí je cesta mnohem světlejší. U vstupu do lesa je však stále temnější.

V křesťanském životě jsou tedy světlé okamžiky, jako jsou povzbudivé soboty s požehnanou bohoslužbou a krásným společenstvím. Často se však toto nádherné sobotní požehnání příliš rychle vypaří. Tak je tomu i na tomto obrázku.

Buďte silní a odvážní!

Turista si všimne, že je stále větší tma. Cítí klesající teplotu. Mírně se chvěje. Před vstupem do lesa si přečte nápis vlevo: "Buď silný a statečný! Jsem s tebou!"

To je zaslíbení z Bible. Je v Žalm 27:14 (Nový život).

Důvěřujte Hospodinu! Buďte odvážní a stateční a trpělivě doufejte v Hospodina!

Tento verš má pro mě osobně zvláštní význam. Kdysi jsem ho namaloval a daroval drahému bratrovi, který byl blízko smrti. Tento verš mu v poslední fázi života dodal mnoho síly a naděje.

Sám jsem nikdy nebyl na pokraji smrti, ale dokážu si představit, že to může být opravdu děsivé. Je to krok do neznáma, i když jako křesťané máme naději na vzkříšení. Věřím však, že víra je naposledy zkoušena, když umíráme. Boží zaslíbení nám v tom pomáhají. I tváří v tvář smrti můžeme statečně a trpělivě důvěřovat Bohu. Právě to udělal onen bratr. Jeho život byl bezpečný v Bohu. Držel se tohoto zaslíbení a vyšel z něj jako vítěz!

S těmito myšlenkami jsem vybral tento text jako povzbuzení pro poutníka v lese strachu.

V lese strachu

Náš cestovatel nyní vstupuje do lesa. Světlo z nebeského Jeruzaléma vždy zářilo od kříže až ke vchodu do lesa. To poutníka povzbudilo a zahřálo u srdce. Skrze husté stromy však dolů na cestu nepronikl ani jediný sluneční paprsek. Poutník byl oloupen o jakýkoli záblesk naděje. Jeho zrak se omezil. Ocitl se v temně zeleném pekle. Cesta je jen slabě rozeznatelná.

Chvíli trvá, než si oči turisty zvyknou na tmu. Postupně dokáže rozeznat o něco více. Rozhlíží se kolem sebe. Obklopují ho vysoké jehličnany. Stály těsně vedle sebe. To, co turista ve tmě rozeznává na lesní půdě, nevypadá příliš povzbudivě. Kolem leží roztroušené mrtvé stromy a větve. V jednu chvíli se turistovi zdálo, že vidí něco jako kostru člověka. V této tmě je život skutečně nemožný! Země je pustá a prázdná. Neroste tu ani mech.

Když turista prochází lesem, suché jehličí mu křupe pod nohama. Nad zemí se vznášejí chuchvalce mlhy, které ještě více ztěžují rozpoznání cesty. Les je chladný a vlhký. Chlad se turistovi zarývá do kostí. Začínají mrznout. Atmosféra je strašidelná. Vítr kdesi za lesem hýbe větvemi stromů, které praskají a skřípou. Zní to, jako by se les pohyboval pomalu jako starý obr.

Najednou se ozve vytí podobné vytí vlků. Turista sebou polekaně trhne. Snaží se zjistit, odkud vytí přichází. Ale pak je zase konec. Turista pomalu a opatrně nahmatává cestu vpřed. Cesta je nerovná, plná kořenů velkých stromů. Často o kořeny zakopává. Jednou spadne tak tvrdě, že si odře ruce a kolena. Cítí, jak mu po nohách stéká teplá krev.

A bylo to tu zase! Vlci znovu zavyli. Tentokrát mnohem blíž než poprvé. Turistovi přeběhne mráz po zádech. Začínají se mu třást ruce i nohy. Chce se jen dostat z lesa! Snaží se jít ještě rychleji. Ale vratké nohy ho už neposlouchají. Stále zakopává o hrubé kořeny. Všechny kosti už ho bolí. Každý pád ho zpomaluje. Každý krok je stále těžší. A pak je tu ta všeobjímající tma! Tíží jeho mysl a značně mu ztěžuje postup. Vytí vlků je stále blíž a blíž. Dostane se vůbec někdy z tohoto lesa? Jak daleko ještě musí jít? Co by dělal, kdyby ho vlci dostihli?

Nemá u sebe žádné zbraně - nic, co by mohl použít na svou obranu. Turista ve tmě hledá silnější větev, která by mu posloužila jako hůl a případně i jako obranná zbraň. Všechny větve ležící na zemi jsou však tak křehké, že se při sebemenším namáhání zlomí.

Čím hlouběji se turista dostává do lesa, tím větší je tma. Cesta je velmi klikatá a vede neustále do kopce. S přibývajícím časem je stále obtížnější ji vůbec rozpoznat. Cesta se stává nepoznatelnou kvůli velkým kořenům stromů. Po zdánlivě nekonečném pochodu lesem je turistova cesta zablokována velkým padlým stromem. Turista je zaskočen. Nějak mu to bylo povědomé. Podívá se na strom zblízka. To přece nemůže být pravda! Vždyť kolem stejného stromu už před časem prošel! Pomalu mu to dochází: chodil v kruhu. Ztratil cestu. Zmocňuje se ho beznaděj a ještě větší strach.

Strach ze smrti

Ale to není všechno! Turista se náhle zarazí, když uslyší šustění přímo vedle sebe. Podívá se směrem, odkud šustění přišlo, a pohlédne přímo do dvou žlutých očí! Vlci ho našli! Teď bylo po všem. Byl v tomto lese úplně sám. Byl zraněný a oslabený mnoha pády. Beze zbraně byl beznadějně vydán na milost a nemilost vlkům. Vlci jistě cítili jeho krev a vycítili jeho strach. Poutníka se zmocnila holá panika. Nebylo snad úniku?

Když došel na konec svých sil, vyslal k nebesům modlitbu. Nový Jeruzalém se nyní zdál být vzdálen světelné roky. Také povzbudivé zkušenosti z církve mu připadaly jako dávno zapomenutý sen. Pak si však poutník vzpomněl na text Žalmu 27,14.

Bůh věděl, že se dostane do potíží. Bůh mu však slíbil, že bude s ním. Boha neviděl ani necítil. Všechny jeho smysly mu říkaly, že je v tomto lese ztracen. Bylo to skutečně Bohem zapomenuté místo! Mohl by Bůh skutečně proniknout touto temnotou a pomoci mu zde? Poutník myslel na svá zranění, svou slabost a svou nevíru. Nezasloužil si Boží pomoc. Proč by mu měl Bůh pomáhat? Copak ho Bůh snad opustil? Nebyl hoden Boží ochrany a péče. Nechal by ho tu Bůh zemřít?

Poutník si verš zopakoval: "Buď statečný a odvážný! Doufej trpělivě v Pána!"

Vyčerpaný a zcela bezmocný poutník padne na kolena a prosí Boha, aby ho zachránil. Vyznává Bohu svou naprostou bezmocnost a slabou víru. Ve své velké tísni se upíná k Bohu. Bůh na takové modlitby okamžitě odpovídá. Raději pohne celým nebem, než aby jedno ze svých dětí nechal napospas nepříteli.

Záchrana

Když poutník dokončí modlitbu a poděkuje Bohu za svou záchranu, vzhlédne. Nyní se na něj upírá mnoho párů žlutých očí. Slyší vrčení vlků. Ano, téměř cítí horký dech zvířat. Vlci se chystají vrhnout. Poutník sklopí zrak v očekávání blížící se smrti a srdce mu buší až v krku. Jaké by to bylo zemřít? Ale právě ve chvíli, kdy očekává smrt, se skrz husté stromy prodere jasné světlo poledního slunce. Jasné, třpytivé světlo osvítí poutníka. Vlci se vyděšeně stáhnou. Když poutník vzhlédne, je zpočátku oslepen jasným světlem. Pak však ve světle rozpozná anděla s mečem v ruce. Při pohledu na tohoto mocného anděla poutníka opět přemůže strach a bezmocně se zhroutí. Jeho zbývající síly ho opouštějí. Anděl se sklání nad bezmocnou, slabou postavou.

"Neboj se!" řekne anděl tím nejladnějším tónem, jaký kdy poutník slyšel. Anděl se ho jemně dotkne. Poutník okamžitě pocítí, jak se mu do ochablých končetin vrací síla. Posadí se. Anděl mu podává něco, co vypadá jako chléb.

"To je mana, nebeský chléb. Pokrm andělů. Jezte z ní. Posílí vás na zbytek cesty." Poutník si ji vezme a zakousne se do ní. Chléb chutná nádherně vlhce a sladce. Je to to nejúžasnější, co kdy jedl. Anděl mu podává láhev s vodou. "To je voda života. Hodně se jí napij. Nešetři. Brzy dojdeš k prameni života. Tam si láhev doplň, abys měl dost pití až do konce své cesty." Poutník láhev vděčně přijímá. Teprve teď si uvědomuje, jakou má žízeň. Dá si tedy několik vydatných doušků tohoto úžasného osvěžení. Uvědomuje si, že jen pár doušků stačí k uhašení jeho palčivé žízně. Poutník andělovi poděkuje.

Anděl pro něj má však ještě něco jiného. Dává poutníkovi pochodeň. "Pomůže ti, abys už nesešel z cesty. Většinu cesty lesem už jsi zvládl. Dávej pozor na cestu a nenech se ničím rozptýlit ani vyděsit. Tento les je nebezpečný a stál už život nejednoho neopatrného poutníka." "Jak to myslíš?" zeptal jsem se. S těmito slovy anděl opět zmizel a poutník zůstal ve tmě sám. Vstal. Když se postavil, uvědomil si, že bolest zmizela. Cítí svá kolena a ruce. Ale už není cítit žádná krev ani žádná rána. Anděl ho uzdravil!

Turista sní ještě trochu chleba a napije se vody. Pak pokračuje v cestě lesem. Baterka mu pomáhá rozpoznat kořeny stromů. Nyní už neklopýtá. Také cestu rozeznává mnohem lépe. Postupuje mnohem rychleji. Stále slyší vytí vlků, ze kterého mu běhá mráz po zádech. Vzpomene si však na andělovo nadšení a spěchá dál. Zpívá oslavné písně. Ty odvracejí pozornost od jeho obav a obracejí ji k Bohu, který je mocným zachráncem.

Vůle-o'-the-wisp

Po chvíli se před ním objeví světlo. Toto světlo osvětluje cestu, která vypadá mnohem rovněji a pohodlněji. Když se turista podívá blíže, zjistí, že stojí před rozcestím cest. Cesta, po které kráčí, vypadá nebezpečněji a temněji. Vede strmě do kopce, zatímco druhá cesta vypadá lehce a rovně.

Na okamžik je cestovatel v pokušení zvolit zdánlivě snadnější cestu. Pak si ale vzpomene na andělovo napomenutí, že se v žádném případě nesmí nechat svést ze správné cesty!

To, co před sebou vidí, je vůle-nevole! Tohle světlo a tahle cesta určitě vedou ke smrti.

A tak se turista plahočí dál po strmé, kořeny prorostlé cestě.

Světlo!

Cesta pokračuje ještě chvíli do kopce. To stojí turistu hodně energie. Je zadýchaný. Neodvažuje se však zastavit a popadnout dech. Statečně pokračuje dál.

Najednou se cesta před ním rozjasní. Sklon se zmírňuje. Stromy jsou stále lehčí a lehčí. Korunami teď proniká sluneční světlo. Chlad a mlha mizí.

A pak to turista zvládl! Opustil les! Najednou stojí na slunci. Po dlouhém období tmy v lese si jeho oči musí nejprve zvyknout na světlo.

Poutník padne na kolena a děkuje Bohu, že ho vyvedl z lesa strachu živého. Nechybělo mnoho a pocestný by přišel o život. Bůh však poslal svého anděla přesně v pravou chvíli!

Co se z toho můžeme naučit

Poutník se mohl lesem strachu dostat mnohem snáze. V kostele studoval Bibli, aby se naučil, jak čelit výzvám na cestě. Teorie mu byla jasná. Nepoužíval ji však v praxi.

Do lesa se vydal nepřipravený. Možná si také myslel, že lesem projde vlastními silami. To se mu však nepodařilo. Dlouho se snažil sám zůstat na správné cestě. Na tuto výzvu však nestačil. Soustředil se na problémy. Viděl jen nebezpečí. Teprve když už si sám nevěděl rady, vyhledal pomoc u Boha.

Kdyby před vstupem do lesa požádal Boha o pomoc, anděl by mu hned na začátku poskytl jídlo, pití a světlo. Prošel by lesem mnohem rychleji a bezpečněji, aniž by musel snášet tolik strachu.

Často jsme takoví. Jsme dobře zběhlí v teorii. Ale co se stane, když je naše víra vystavena zkoušce? Co se stane, když se ocitneme v situacích, kdy se přestaneme ovládat a dostaneme strach?

Často se snažíme s problémy bojovat sami. Tím se však stále více ztrácíme ve strachu a věci jen zhoršujeme. Soustředění se na obavy a starosti nás připravuje o víru. Mohou nás ovládnout tak pevně, že se zdá, že se jich už nemůžeme zbavit.

Není tak snadné odvrátit pohled od našich obav. Jsme jimi hypnotizováni jako hadem. Boží zaslíbení však moc strachu zlomí.

Ať už je to strach z neúspěchu, strach z toho, že nejste dost dobří, strach ze ztráty nebo strach z budoucnosti. Všechny tyto věci obracejí náš pohled od Boha k nám samým a k okolnostem. Je to v podstatě sobecké. Tyto strachy nás drží v pasti a my nedokážeme najít cestu ven sami ze sebe.

Bůh nás však může osvobodit. Pokud se budeme hlásit k jeho zaslíbením, studovat jeho slovo a myslet na něj, můžeme nad svým strachem zvítězit.

Nepřemýšlejte o svých obavách! Jakmile se objeví obavy, mějte na paměti povzbudivý biblický text. Bible je jich plná! V Lutherově Bibli Bůh 73krát říká: "Nebojte se!". To platí i pro vás! Když Bůh něco řekne, stane se to, protože jeho slovo je živé. Když Bůh řekne: "Nebojte se!", pak strach zmizí právě v tom okamžiku, když ho pustíme. To však vyžaduje trochu důvěry a víry, že tomu tak skutečně je.

Zpěv písní chval je také skvělým okamžitým lékem na úzkost. Zpočátku se může zdát zvláštní, ale po chvíli naplní srdce nadějí a důvěrou.

Není také důvod se bát. Pokud je Bůh na naší straně a je pro nás, kdo může být proti nám?

Vždy se bojíme, když ztratíme Boha ze zřetele, důvěřujeme svým vlastním silám a nedůvěřujeme Bohu.

Uvědomujete si však, že svou nevírou Boha zarmucujeme?

Strach je známkou nedůvěry vůči Bohu. Pochybujeme o tom, že to s námi opravdu myslí dobře a že je ochoten a schopen zajistit všechny naše potřeby.

Není snadné překonat strach. Ale nakonec nás drží v zajetí. Omezují nás a naši užitečnost pro Boha.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že strach lze překonat. Můžete se rozhodnout, že se jimi už nenecháte ovládat. Ale abyste zažili skutečné osvobození, musíte se zcela odevzdat Bohu. Celý váš život mu musí být 100% zasvěcen. Musíte si znovu a znovu uvědomovat, že sami od sebe nemůžete nic udělat, ale že jste ve všem zcela závislí na Bohu.

Nakonec předáváme odpovědnost za svůj život Bohu. On je tedy zodpovědný za následky. Pokud budeme vždy stát po jeho boku, postará se o vše ostatní. Obavy jsou proto zbytečné.

Přeji si a modlím se za to, abychom všichni prožili tuto úplnou odevzdanost a s ní spojené spočinutí v Bohu. Pak už nás ani smrt nemůže vyděsit!

Tady to pokračuje: První rozcestí!