Vítejte na stránkách Sophie'sNatureArt!

Pěšího turistu přemůže naléhavost. Rychlým tempem se vydává po stezce. Ta se však stále více zužuje. Nyní si turista uvědomí, že na začátku jeho výletu byla cesta mnohem širší a pohodlnější. Jak postupuje, stává se užší a strmější. Nyní se však zužuje mnohem rychleji. Nyní už byla stezka úzká jen natolik, že po ní turista mohl jen tak tak jít.

Bílá zeď a bílé lano

Napravo od něj se tyčí vysoká, čistě bílá stěna, jejíž konec turista nedokáže rozpoznat. Na druhé straně zívá hluboká propast, která provází poutníka od cesty posvěcení. Z propasti se ozývá zvuk party hudby a smích. Najednou turistu přemůže velký strach z pádu do této propasti. Vždyť už tam dole byl. Jak černá je tato propast, tak černá byla i jeho duše - bez naděje a radosti. Nyní však našel světlo, radost a pokoj v Ježíši. I když je tato cesta bolestná a postradatelná, nic jiného na tomto světě nechce. Odhodlaný poutník se přitiskne k bílé stěně a o něco pomaleji pokračuje v cestě po stále užší stezce.

Náhle se z bílé stěny spustí bílé lano. Turista se ho okamžitě chytí a opatrně táhne. Když tahu odolává, zavěsí se na něj s větší vahou. I to lano vydrží. Lano bylo spuštěno, aby mu pomohlo. Turista s úlevou pomoc přijímá.

Cesta je nyní ještě užší. Nyní je široká jen jeden metr. Náš poutník opatrně klade jednu nohu před druhou. Rukama se přidržuje bílého provazu. Jak se soustředěně pohybuje, cesta se ještě více zužuje. Poutník má pocit, že mu boty překážejí. Boty jsou na stezku příliš široké. Zouvá si tedy boty a jde dál v ponožkách. Překvapeně si uvědomí, že ho provází lano. Čím je cesta užší, tím je lano silnější a stabilnější. Turista musí stále více věřit lanu než vlastním nohám.

Jak se stezka zužuje, začínají turistovi stále častěji podkluzovat nohy. Existuje jediné řešení! Ponožky se musí sundat! Udělá to rychle. Nyní pokračuje bosý po nerovné, úzké stezce. V určitém okamžiku se stezka zúží natolik, že turista má nyní oporu pouze ve špičkách nohou. Čím menší oporu má na nohou, tím více se drží lana a tiskne se k bílé stěně. Pohled turisty padne na tuto bílou stěnu. Všimne si spousty červených skvrn. Turistu zabolí, když vidí tuto krásnou stěnu tak znečištěnou. Ohlédne se na trasu, kterou už ušel. I tam vidí tyto červené skvrny. Některé měly světlejší barvu a leskly se jako mokrá barva. Uvědomění zasáhne turistu jako blesk z čistého nebe. Tohle je krev, jeho krev, která potřísnila tuhle krásnou stěnu! Když se podívá na úsek, který má ještě před sebou, vidí starší krvavé skvrny - a není jich málo. Tento pohled ho povzbuzuje, protože ví, že tuto cestu před ním prošli i jiní. Když to dokázali oni, pak to dokáže i on!

Turista se pomalu a vší silou opírá o stěnu a drží se lana. Z čela mu stékají husté kapky potu. Jeho zpocené ruce vší silou svírají bílé lano. Jeho sevření je tak pevné, že se mu lano zarývá do rukou. Také nohy a lokty už ho bolí. Turista však tuto bolest téměř necítí. Veškeré jeho soustředění se soustředí na to, aby se udržel na cestě a nespadl do strašlivé propasti. Zdá se, že veselá hudba a smích zdola se turistovi vysmívají. Do veselí se však mísí i pláč a vzdechy zoufalých ztracených duší. V žádném případě by teď neměl ztratit půdu pod nohama, jinak by všechno jeho dosavadní úsilí na cestě bylo marné.

Pochybnosti vs. důvěra

Ale ani zde není nepřítel duše daleko. V této zoufalé situaci našeptává poutníkovi skličující myšlenky. Připomíná mu všechna jeho selhání. Nezaslouží si jít do nebeského města. Co si vlastně představoval? Proč by se neměl podívat sám na sebe? Co je to za Boha, který své poutníky podrobuje tak nelidské zkoušce? Visí na propasti na laně, o kterém ani neví, kdo ho drží. Kdyby se přetrhlo, pád by znamenal jistou smrt. Nebylo by moudřejší obrátit se zpět? Co ho čeká, když bude pokračovat? Cesta by skončila a on by visel jen na provaze. A co pak? Jak by měl pokračovat? Vždyť není žádná naděje! Ale jako by Bůh znal myšlenky svých ubohých poutníků, moudře umístil na zeď znamení. Stálo na ní: "Už jsme skoro doma!" Když si to poutník přečte, naplní ho to novou odvahou. Ano, cesta bude končit, ale bude končit v Novém Jeruzalémě. Zatím nevidí, JAK by mohl do nebeského Jeruzaléma dojít, ale ví, ŽE s Boží pomocí tam dojít může!

Odhodlaný turista se rukama drží nyní tlustého lana a pomalu pokračuje v cestě. Stezka je nyní tak úzká, že turista sotva položí špičku nohy. Pomalu si osahává cestu vpřed a stále vyhlíží malou římsu, na kterou by mohl položit alespoň špičku nohy. Pak ale stezka a bílá stěna náhle končí. Všechno před ním je černé a mlhavé. Není vidět nic než nekonečně hluboká propast. Jediné, co zbývá, je bílé lano. To je teď silnější než stehno. Najednou turista uslyší tichý hlas. Zdá se, jako by k němu lano promlouvalo: "Věř mi. Udržím tě!". Turista se na lano skepticky podívá. Kde je přivázané? Kdo ho drží? Může mu opravdu svěřit svůj život?

Náhle se temné mraky protrhnou. Temnou noc ozáří jasné světlo a osvítí poutníka. Když vzhlédne, spatří zlaté městské hradby s branami, které září jako perly. Poutníkovy oči se rozšíří. To je ono? Je to nebeské město? Cíl jeho cesty? Opravdu se mu to podařilo? Jeho pohled opět padne do propasti. Zdá se, že je nekonečně hluboká. Už tam není žádná rozeznatelná cesta. Jak by se mohl dostat do města?

Absolutní oddanost

Srdce mu buší tak silně, že se turista obává, že mu vyskočí z hrudi. Slyší, jak mu v žilách proudí krev. Po zádech mu stékají potůčky potu. Znovu slyší ten tichý, jemný hlas: "Věř mi! Podržím tě!" Turista se podívá na lano. Zdá se, že nějak ještě zesílilo. Tohle lano je jeho jedinou nadějí. Jakou má jinou možnost? Teď už musí lanu věřit! Vedlo ho celou cestu a teď by ho určitě nezklamalo!

Rozhodnutí je přijato. Jeho nohy opustí cestu a omotají se kolem lana. Drží se lana každým vláknem svého těla. Nic na světě mu nenabízí oporu. Všechny jeho naděje, jeho život, všechno teď visí na tomto laně. A lano ho nezklame. Bezpečně přenáší poutníka přes propast a táhne ho vzhůru k oblakům, k nebeskému městu.

Aplikace

Na tomto místě přerušíme vyprávění, abychom se trochu zamysleli nad jeho významem.
Scéna byla inspirována Ellen G. Whiteovou, jednou ze zakladatelek Církve adventistů. Tuto závěrečnou fázi cesty popisuje mnohem intenzivněji. Může přečíst si můžete přečíst zde.

Scéna se jmenuje "Absolute Surrender". Znamená naprostou důvěru v Boží láskyplnou péči. Nebo jinak řečeno: znamená to, že se přestaneme starat sami o sebe a chceme mít vše pod kontrolou. My lidé se rádi spoléháme na svou vlastní moudrost, na druhé lidi, na své peníze a na mnoho dalších věcí. Nakonec jedinou lekcí, kterou se musíme naučit, je skutečně důvěřovat Bohu. Jak těžké to pro nás je, můžeme vidět na celé pouti poutníka. Všechny různé zkušenosti nám sloužily k tomu, abychom se naučili nedůvěřovat sami sobě, ale důvěřovat Bohu.
Na dnešní scéně je stále více nucen spoléhat na neznámé lano. Až dosud ho celou cestu nesly vlastní nohy. Nakonec se však na ně již nemůže spolehnout. Musí do tohoto lana vložit veškerou svou důvěru, což znamená vzdát se veškeré kontroly. Bůh ho však nenechává ve tmě. Povzbuzuje poutníka, aby v něj vložil veškerou svou důvěru, a posílá mu světlo z nebe, aby ho povzbudilo. Nakonec je mu dokonce umožněno nahlédnout do nebeského Jeruzaléma, aby mohl skutečně opustit celý tento pozemský život.

Proces odpoutání se

Každý z nás musí tímto procesem projít. Jak stárneme, ubývá nám sil. Jsme stále více závislí na pomoci. Čím jste starší, tím více ztrácíte kontrolu nad vlastním životem. Pokud potřebujete péči, kontrolují vás druzí lidé. Jste na nich závislí ve všech oblastech - při jídle, osobní hygieně, vstávání, uléhání. Už nemůžete jednoduše jít, kam se vám zachce. To je obrovská výzva. Pro křesťany je to však poslední škola pokory. Stáří je leštěním charakteru, kdy musí odumřít poslední jiskra pýchy. Když umíráte, musíte se konečně všeho vzdát a zcela se svěřit Bohu.

Ale nejen ve stáří se musíme naučit zcela důvěřovat Bohu. Tuto lekci se musíme naučit už v mládí. Na 1 Tesalonickým 4:13-18 čteme, že ne všichni lidé okusí smrt. Někteří budou ještě naživu, až se Ježíš vrátí na nebeských oblacích, aby si vzal své děti domů.

I oni se musí plně odevzdat provazu a důvěřovat mu. Před Ježíšovým příchodem budou živly i lidé zuřit. Budou zemětřesení a další katastrofy. Lidé budou chtít věřící zabíjet. Ti už přišli o všechno - o majetek, práci, možná i o přátele a rodinu. Nyní jim mají být vzaty životy. Ale starost o jejich duše je mnohem větší. Přežijí, až se setkají s Ježíšem? Jsou všechny jejich hříchy očištěny? Budou schopni obstát před svatým Bohem? Satan těmto věřícím ukáže všechny jejich hříchy v těch nejoslnivějších barvách. Jeho cílem je vzít jim veškerou naději na spasení a zničit tak jejich důvěru v Boha. To by se mu podařilo, kdyby existoval byť jen jediný hřích, kterého by nebylo litováno. Věřící, kteří budou při Ježíšově návratu naživu, však svou důvěru zcela vložili do provazu. Nic je neudrží na tomto světě. I když jsou na nich jejich častá selhání jasně vidět, vědí, že byli Bohem zcela očištěni, a tak satanova obvinění ztrácejí svůj účinek.

Tuto důvěru musíme praktikovat tady a teď. Znamení času ukazují, že Ježíšův příchod je za dveřmi. Nikdo neví, kolik času nám na této zemi zbývá. Nyní je však čas opustit tento svět se všemi jeho lákavými věcmi a zcela se odevzdat Bohu. Co vás ještě drží v tomto světě? Předneste tyto věci Bohu v modlitbě a požádejte ho, aby zaplnil místo těchto věcí ve vašem srdci tak, abyste je již nepotřebovali. Prostřednictvím moci Ducha Svatého může Bůh změnit vaše srdce a naučit vás odevzdat mu vše a zcela mu důvěřovat. Kéž Bůh dokončí své podivuhodné dílo v každém z nás!

Tady to pokračuje!