Vítejte na stránkách Sophie'sNatureArt!

Po chladné a velmi nebezpečné soutěsce, po které poutník stoupá na cestě posvěcení. klidný kopec mu nyní připadá jako předtucha budoucnosti. oblohy. Slunce konejšivě hřeje unavené končetiny. Nos turisty naplní sladká vůně různých květin. Taková rozmanitost a krása
Nikdy předtím neviděl květiny! Tráva se lehce pohupuje ve větru a zlatě a stříbrně září. Hmyz a nádherní motýli vesele poletují z květu na květ. Turista pozoruje barevné dění na této louce poměrně dlouho. Člověka to nutí žasnout nad Stvořitelem. Jaká láska k detailu, jaká veselost a tvořivost se skrývá v této velké bytosti! Velmi brzy by se konečně mohl postavit před ni a poznat ji mnohem lépe!

Když už jsme u toho! Je čas pokračovat v cestě. Pěší turista si vzpomene na Ježíšova slovakteré mu dal na cestě k posvěcení. Čekala ho ještě poslední velká zkouška. Tato zkouška měla daleko předčit vše, co dosud prožil. Projít jí bude vyžadovat ještě důkladnější přípravu než kdykoli předtím. Nadcházející zkouška byla v jistém smyslu závěrečnou zkouškou, která měla zjistit, zda získal všechny potřebné předpoklady pro získání občanství v nebi.

Bůh však ví, že žádná lidská bytost nemůže tuto zkoušku zvládnout sama. Je to naprosto nemožné. Kdyby nepřidal svou sílu, žádná lidská bytost by touto zkouškou neprošla a všichni by byli navždy ztraceni.

Cestovatel si je toho více než vědom. Na své dlouhé cestě znovu a znovu zakouší Boží péči a věrnost. Musel se také bolestně naučit, co to znamená chtít projít tréninky pod vlastní taktovkou. Nejméně dvakrát ho to málem stálo život (v. Les strachu a na moře starostí). Plně si uvědomoval, že nyní potřebuje Boží pomoc více než kdy jindy. Vzpomněl si, že draka dokázal porazit jen díky Boží síle. Právě tento zdroj síly chce nyní znovu využít.

Pečlivá kontrola srdce

Cestovatel padne na kolena. Jeho modlitba začíná přehledem jeho pouti. Děkuje Bohu, že ho svou obětí osvobodil od těžkého břemene a umožnil mu stát se občanem nebeského města. Chválí Boha za naději, lásku, sílu a pokoj, které může zakoušet díky jeho přítomnosti. Vděčně přednáší Bohu všechna nebezpečí i radosti své cesty a chválí jeho všemohoucí paži, která ho vždy bezpečně vedla. Poté poutník prosí Ducha svatého, aby zkoumal jeho srdce a hledal hříchy. Pečlivě zkoumá své srdce, zda v něm není nějaká vina, která ještě nebyla před Bohem očištěna. Smutně se ohlíží za svými četnými chybnými kroky a nevěrou. Jak často pochyboval o Boží dobrotě, a tak se zbytečně vystavoval nebezpečí nebo si ztěžoval cestu!

Poutník si je vědom své nedostatečnosti a nehodnosti. Ve svém srdci nenachází nic, čím by se mohl chlubit. Všechny pozitivní změny v jeho životě, všechna vítězství a pokroky způsobil Bůh. Hluboko v sobě vidí jen sobectví a pýchu. V slzách prosí Boha, aby změnil jeho srdce podle svého zaslíbení v knize Ezechiel 36:26+27 a očistil ho od všech jeho hříchů:

"A dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha; odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.A vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete chodit v mých ustanoveních a zachovávat a plnit mé soudy."

Ve své bezmoci se upíná k božskému zaslíbení. Důvěřuje v Ježíšovu očišťující krev a s vírou přijímá odpuštění.

Zápas s Bohem

Ale potřebuje ještě víc! Potřebuje nebeskou sílu, aby zůstal věrný Bohu. Kapky potu se mísí se slzami. Jeho bezmoc ho přemáhá. Stejně jako kdysi Jákob zápasil s tajemným cizincem, zápasí nyní poutník s Bohem. Je to otázka života a smrti. Existují jen tyto dvě možnosti. Nyní ho čeká veledůležitý boj. Pokud by neuspěl, byl by od Boha navždy odloučen. Pokud by zvítězil, získal by přístup do nebeského Jeruzaléma, a tím i věčný život. Poutník už nechce udělat ani krok bez jistoty Boží blízkosti. Bezmocně se upíná ke svému Bohu a volá spolu s Jákobem: "Neopustím tě, neboť ty mi žehnáš!". Touto modlitbou poutník zcela svěřuje svůj pozemský i věčný život Bohu. Všechny jeho hříchy jsou mu odpuštěny. Dokončil proces posvěcení. I když si to neuvědomuje, jeho život je odrazem jeho nebeského Otce. Ale stejně jako jeho velký vzor, Ježíš, řekl, že sám od sebe nic neudělal, ale že Bůh skrze něj koná své skutky, tak i poutník dovoluje Bohu, aby skrze něj konal své skutky. Jeho ego a touha po sebevyjádření nyní zcela zmizely. Jediné, po čem poutník touží, je uctívat svého Boha a zvelebovat jeho jméno. A kdyby ho to mělo stát i život, je ochoten za to vděčně zaplatit.

Takto nyní poutník poráží Boha. Plně si uvědomuje svou nehodnost, a proto se zcela spoléhá na věrnost svého Boha. Jeho prosba o zvláštní sílu byla vyslyšena.

Naplnění Duchem svatým

Zatímco poutník stále klečí a modlí se, nebe se nad ním náhle otevře. Světlo z Božího trůnního sálu obklopí poutníka. Podobně jako kdysi Štěpán, když ho jeho vlastní lidé ukamenovali, spatří Boží trůn. Vidí Ježíše, svého zástupce, jak stojí před Bohem a přimlouvá se za něj. Vrací se mu hluboký pokoj, když jeho srdce naplní jistota pokoje s Bohem. Nic nestojí mezi ním a Bohem. Žádný hřích, žádná pýcha už nestojí mezi ním a společenstvím se zdrojem věčné radosti!

V tu chvíli z Božího trůnu vzlétne bílá holubice. Je to Duch svatý, kterého Ježíš posílá jako rádce, aby poutníka provedl poslední zkouškou.

Duch svatý byl tichým společníkem po celou dobu cesty. To On dodával poutníkovi odvahu a sílu jít vpřed. Jen díky Duchu svatému se dostal až sem. První vylití Ducha svatého, ranní déšť, poutník obdržel, když procházel úzkou branou. Byl to křest, skrze který se Duch svatý ujímá vedení v srdci člověka. Duch svatý však může v srdci člověka působit jen do té míry, do jaké je mu to dovoleno. Lidé sami rozhodují, kolik prostoru mu dají. Opět jde o důvěru. Na začátku života víry je třeba se nejprve naučit důvěře v Boha. Čím více se člověk učí důvěřovat Bohu, tím větší kontrolu mu ve svém životě dává. My lidé však máme tendenci chtít mít kontrolu sami nad sebou. Proto je nutná tak dlouhá pouť, abychom se naučili Bohu stále více důvěřovat. Na konci cesty se každý musí naučit, co to znamená zcela důvěřovat Bohu a zcela se mu odevzdat. Ti, kdo vkládají svou důvěru 100% v Boha, mohou být také 100% naplněni Duchem svatým. Takový člověk obdrží pozdní déšť.

Pozdní déšť

Tento déšť má několik funkcí. V našem příběhu se zaměřujeme především na přípravu na poslední zkoušku, která je v Bibli označována také jako "čas Jákobova soužení". Na obrázku je však také zobrazeno zralé obilné pole. Ve starověkém Orientu na jaře padaly časné deště. To umožnilo zasetému zrnu vyklíčit. Takto přijímáme Ducha svatého při křtu, aby v nás Boží slovo ožilo a přineslo ovoce pro věčný život. Pozdní déšť pak padal na podzim. Ten zajistil, že úroda dozrála a mohla být sklizena. Duchovní pozdní déšť tak slouží k dozrávání úrody ve světě. Boží dílo bude ve světě opět velmi zřetelně vidět. Každý člověk bude moci správně rozpoznat Boha. S tímto poznáním pravé Boží podstaty se může a musí rozhodnout, na které straně chce ve velké bitvě stát. Na straně beránka nebo draka!

Aby si každý člověk mohl skutečně vybrat, musí být Ježíšovi následovníci zcela naplněni Duchem svatým, aby skrze ně mohl Bůh mocně působit a oni mohli hynoucímu světu s autoritou hlásat poslední varování. To naopak znamená, že dnešní lidé vědí o pravém Bohu tak málo, protože jeho vyznavači ho mají ve svých srdcích příliš málo. Raději následují své vlastní touhy a Duchu svatému dávají jen omezený prostor k působení. Bůh však chce celé srdce! Teprve když se podobně jako pocestný naučíme, že Bůh může uspokojit všechny naše potřeby, a zcela se mu odevzdáme, může Bůh začít mocně působit.

Kdo řídí váš život?

Příčinou naší nespokojenosti, starostí, problémů a těžkostí je to, že chceme zůstat pod kontrolou sami. Snažíme se dělat to, co pro nás ve skutečnosti chce dělat Bůh. Proč je pro nás tak těžké odevzdat vše Bohu? Možná se bojíme, že nám Bůh vezme něco, co máme rádi. Ale proč nám to bere? Ne proto, že by nás chtěl naštvat, ale protože ví, že má pro nás něco lepšího. Zde opět vstupuje do hry náš obraz Boha. Kdybychom opravdu z celého srdce věřili, že to s námi Bůh myslí dobře, pak bychom neváhali dát mu to, co máme rádi. Ale tím, že chceme mít sami vše pod kontrolou, vykreslujeme Boha jako nemilujícího a chladnokrevného. Jak jsme však již viděli, důvěra je proces, kterému se můžeme naučit. Bůh je s námi velmi trpělivý. Když děláme chyby, nenadává nám. Jako milující otec, který pomáhá svému malému dítěti učit se chodit, nás vždy postaví zpět na nohy, když upadneme. Když pláčeme kvůli své slabosti, vezme nás do své milující náruče a utěší nás. Povzbuzuje nás, abychom to zkusili znovu. I když často padáme, pokud znovu a znovu vstáváme, vítězství jednou přijde!

Duch svatý je nám poslán jako pomocník, abychom mohli rychleji pokročit. Utěšuje nás, dodává nám odvahu a sílu a ujišťuje nás o věčné Boží věrnosti. Jediné, co musíme udělat, je důvěřovat jeho vedení a jít odvážně vpřed. Pak stejně jako poutník dospějeme do bodu, kdy naše vlastní ego zcela odumře a Bůh nás skrze svého Ducha zcela naplní. Pak budeme i my připraveni projít závěrečnou zkouškou!

Tak se nevzdávejte, domov věčného pokoje je blízko! Pevně upřete svůj zrak k tomuto cíli! Pohleďte na nekonečnou lásku našeho Boha, který pro vás dal všechno! Brzy přijde, aby si k sobě vzal ty, v nichž se může plně vidět! Bůh slíbil, že to ve vás uskuteční! Důvěřujte jeho slibu a zažijete to, pokud o to budete s vírou prosit!

Zde je čas na poslední zkoušku na Poutníkově cestě!