Vítejte na stránkách Sophie'sNatureArt!

Vládne ticho.
Není slyšet cvrlikání ptáků.
Slyšíš jen tiché šumění větru, který naráží na drsné hrany skal. Když se turista rozhlédne, spatří po pravé straně vysokou mohutnou skalní stěnu, jejíž konec nedokáže rozpoznat. Nalevo od něj je nekonečná, temná propast. Je tak černá, že nelze odhadnout její hloubku. Z propasti stoupají chuchvalce mlhy a vytvářejí téměř přízračnou atmosféru. Podél rozeklané skalní stěny je vytesána úzká stezka, která vede strmě vzhůru. Schody jsou tak úzké, že po nich může jít jen jeden člověk. Nalevo není žádné zábradlí. Každý, kdo uklouzne nebo ztratí rovnováhu, spadne do nekonečné černé hlubiny.

Nic z toho však cestovatele ani v nejmenším neznepokojuje. S Boží pomocí právě porazil draka. Co horšího ho teď může čekat?

Co je vlastně posvěcení?

Statečně a pevně pokračuje v cestě. Směrovka ho informuje o tom, kde se právě nachází. Čeká ho úzká cesta posvěcení. Pěší turista se trochu zamyslí nad slovem "posvěcení". O "posvěcení" už někdy slyšel. Nejsou to však zbožní lidé, kteří konají zázraky a mají zvláštní postavení u Boha. Ne, podle jeho Bible jsou svatí všichni, kdo následují Ježíše. To znamená napodobovat Ježíšův příklad a dovolit Duchu svatému, aby změnil váš charakter. "Posvěcení" tedy musí být procesem proměny vlastní nedokonalé povahy v dokonalý Boží obraz. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Hřích tento krásný obraz v člověku zničil. Bůh jej chce v každém člověku obnovit. Jinými slovy, chce z lidského života odstranit ego, pýchu, závist, nenávist, zahořklost, starosti, strach, zlozvyky a závislosti. Místo toho chce využít jeho vlastnosti. Jedná se o plody Ducha, které přijímáme v Galatským 5:22+23a"Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost."

Duch svatý chce tuto změnu uskutečnit v každém člověku. Nikdo nemůže skutečně změnit své srdce od základu. Můžeme se zbavit několika špatných návyků navenek a osvojit si dobré chování. Srdce však zůstává zkažené. Obnovit ho může pouze Bůh. Posvěcení není o změně návyků, ale o změně srdce.

Nahoru a dolů

Poutník s velkou motivací stoupá po prvních nerovných kamenitých stupních cesty posvěcení. Netouží po ničem jiném, než aby se ještě více podobal svému milovanému Ježíši. Ano, tato cesta vyžaduje určité úsilí a sebezapření. Poutník si je však jistý, že ji s Boží pomocí zvládne. Cesta ho vede strmě vzhůru. Tiskne se těsně ke skalní stěně, aby nesklouzl do propasti hříchu. Ví, že jediný malý chybný krok by ho mohl stát život.

Ale najednou se stane něco zvláštního. Cesta by měla vždy vést strmě vzhůru. Ale teď je to přesně naopak: vede z kopce. Po chvíli jde opět strmě do kopce. Ale netrvá dlouho a klesá ještě strměji do temné prohlubně. To se opakuje ještě několikrát.

Po chvíli je turista frustrovaný. Na začátku se mu cesta nezdála tak dlouhá, ale teď má pocit, že je nekonečná. To neustálé klesání a následné stoupání vyžaduje neuvěřitelné množství energie a času.

Cestovatel o tom začne přemýšlet. Jeho přáním a cílem je dostat se do nebeského města. To znamená, že jeho cesta musí vést vzhůru, do nebe. Než se vydal na cestu, byl na dně, v propasti hříchu. Byl tam uvězněn po mnoho let. Na své pouti už překonal mnoho výškových metrů, protože se zdálo, že propast hříchu leží daleko pod ním. V žádném případě se tam nechtěl vrátit! Ale proč se vždycky stalo, že ho cesta vedla kousek tím směrem?

Když se pomalu prodírá úzkou stezkou vzhůru, přemýšlí trochu o smyslu vzestupů a pádů. Stoupání do kopce znamená, že jde správným směrem. Stoupání do kopce ho vede stále blíže k jeho cíli, nebeskému Jeruzalému. Aby měl člověk nárok na občanství v nebeském městě, musí jeho charakter odpovídat charakteru zákona nebeské vlády. Přístup do nebeského města bude umožněn pouze těm, kteří si tento charakter během své pouti osvojí. Cesta posvěcení slouží k rozvíjení tohoto charakteru.

Cesta je úzká a strmá. Vyžaduje neustálou bdělost a modlitbu, aby člověk nespadl dolů a neskončil zpět ve starém hříšném životě, a tedy ve věčné smrti. Také je třeba držet se blízko skalní stěny, která vám nabízí oporu a ochranu. Touto skálou je Ježíš. Ti, kdo zůstávají v jeho blízkosti a drží se ho, budou dělat pokroky.

Ale bohužel žádná křesťanská cesta není přímá směrem vzhůru. Hříšné srdce nelze tak rychle změnit. Protože jsme všichni vyrostli v rozbitém světě, nenaučili jsme se, co znamená důvěřovat. Zejména Bohu důvěřujeme nejméně. Jak rychle pochybujeme o jeho lásce k nám a o tom, že na každý problém už má řešení. A tak se stává, že se nedokážeme tak rychle vzdát starých návyků ze starého života, jinak z nich znovu a znovu vypadáváme. Znovu a znovu klopýtáme o vlastní pýchu nebo chladné srdce. Znovu a znovu zraňujete své blízké netrpělivým slovem. To všechno a ještě víc děláte, i když vlastně nechcete. Chceš být zcela s Bohem a všechno mu odevzdat. Každé ráno o to v modlitbě prosíte, ale v určitém okamžiku během dne nastane další situace, ve které selžete. Opět jste se nedokázali ovládnout při jídle, opět jste se při řízení rozčílili na ostatní účastníky silničního provozu. Opět vás rozčílil náročný člověk. Jiná osoba se k vám chovala zraňujícím způsobem nebo vás neocenila. Opět jste se obětovali a jaká je odměna? Opět vám uklouzlo špatné slovo, i když jste to nechtěli.

To může být někdy velmi frustrující. Znovu a znovu předkládáte Bohu svá slabá místa a znovu a znovu selháváte.

Moje vlastní zkušenost

To se mi stávalo mnoho let. Na začátku svého života víry jsem ještě nechápal pojem ospravedlnění a posvěcení. Bylo pro mě velmi důležité nechat se pokřtít, protože jsem doufal, že po křtu všechny ty hříšné návyky a touhy v mém srdci zmizí. Ale bohužel tomu tak nebylo. Po křtu jsem bojoval proti chutím na jídlo, okultní filmy a hudbu stejně jako předtím. Přemýšlel jsem, co se vůbec změnilo? Po nějaké době jsem byl stále více frustrovaný. V slzách jsem prosil Boha, aby mě od těchto věcí osvobodil. Ale nic se nedělo. Pomalu jsem začal přemýšlet, jestli Bůh není dost silný na to, aby mi pomohl. Nebo nebyla moje víra dostatečně silná? Moje zoufalství rostlo čím dál víc. Dostal jsem se až do bodu, kdy jsem Bohu řekl: "Buď mi teď pomůžeš, nebo se své víry zase vzdám!" A tak jsem si řekl: "Buď mi teď pomůžeš, nebo se své víry zase vzdám!".

Těsně předtím, než jsem to v zoufalství vzdal, mě Bůh poslal do Josiah Mission School v Allgäu. Nechtěl jsem tam jet. Ale protože jsem byl tak zoufalý, přihlásil jsem se na poslední chvíli a byl jsem přijat. Poznal jsem tam úplně jiného Boha. Naučil jsem se, co znamená ospravedlnění. Do té doby jsem věřil, že když zhřeším, budu zase úplně ztracený a budu muset začít znovu. Abych použil naši metaforu, chápal jsem, že pokaždé, když zhřeším, spadnu zpět do temné propasti hříchu a budu muset začít znovu. Tímto způsobem jste samozřejmě nikdy nedosáhli žádného pokroku. Na misijní škole jsem pochopil, že jsem byl osvobozen od hříchu díky ospravedlnění v Božích očích. Moje vina byla odpuštěna a Bůh mi dal věčný život. Byl jsem spasen. Zpět do temné propasti hříchu bych mohl spadnout pouze tehdy, kdybych se od Boha zcela odvrátil.

Z příčiny a příznaků

Přesto se v mém životě stále objevují hříchy. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že tyto hříchy jsou jen příznaky mnohem hlubší nemoci. Nemá tedy smysl bojovat s příznaky, pokud není vyřešena příčina. Naopak, čím více se s příznaky bojuje, tím jsou úpornější. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že naše srdce je zlomené hříchem. Každý z nás má v srdci tyto černé skvrny způsobené tímto zlým světem. Často z naší vlastní rodiny. Tyto černé skvrny se snažíme sami léčit nejrůznějšími věcmi. Může to být hledání lásky, dobrého jídla, peněz, hudby, filmů a mnoho dalšího. Těmito věcmi však rány svého srdce nevyléčíme. Bohužel se často děje pravý opak. Čím více se za těmito věcmi honíme, tím větší jsou tyto rány v našem srdci. I když jsme se rozhodli jít po své cestě s Ježíšem a svěřit mu vedení svého života, on nás hned nezbaví všech hříchů. Okamžitě nás osvobozuje od velmi škodlivých hříchů, jako jsou například závislosti. V našich srdcích však zanechává mnoho dalších věcí, abychom mohli růst. Zde začíná proces posvěcení. V Božích očích jsme již spravedliví a dokonalí, protože Ježíš zaujímá naše místo. Bůh přijímá jeho spravedlnost jako naši. To je neuvěřitelný dar, který od Boha dostáváme. Ale jak již bylo zmíněno, Bůh v nás chce obnovit svůj charakter. Ví, že pouze jeho život a charakter v nás může přinést skutečné štěstí a pokoj. A tak krůček po krůčku začíná uzdravovat naše hříšné srdce. Abychom na cestě posvěcení skutečně pokročili, musíme se nechat každý den naplňovat Duchem svatým. Náš život musí být zcela zasvěcen a odevzdán Bohu. To zahrnuje intenzivní čas modlitby, při níž zkoumáme své srdce, dovolujeme Bohu, aby je očistil, a odevzdáváme se mu, a také čas strávený v Božím slově. Studiem Bible poznáváme Boha ještě lépe. To nám umožňuje rozpoznat vlastní nedokonalosti. Bible působí jako zrcadlo, které nám ukazuje naše nedokonalosti. To může být často skličující.

Vnitřní drak

Na tomto místě se krátce vraťme k našemu turistovi: Plný jistoty vítězství se Jeskyně draka a začal kráčet cestou posvěcení. Musel však učinit strašlivé zjištění! Přestože už tak dlouho putoval s Bohem, stále se vracel ke starým návykům, o kterých si myslel, že je už dávno nechal za sebou. S drakem dokázal odolat nutkání sníst vepřovou pečeni. Ale když přišlo na to, aby si příliš nepochutnal na dobré věci, selhal. Znovu a znovu nedokázal odolat všemu dobrému jídlu při lahodném kotlíkovém guláši v kostele a snědl ho příliš mnoho a všeho do nepohody. Výsledkem byla indispozice a přepjaté nervy. To ho oslabovalo v jeho službě Bohu. Bylo tolik dalších věcí, ve kterých poutník stále selhával. Pomalu mu to docházelo: boj s draky v jeskyni nebyl nic ve srovnání s bojem s jeho vnitřním drakem.